Být veden Vyšší Sílou
.
Co pro mě znamená být veden Vyšší Sílou?
Být veden Vyšší Sílou vnímám jako...uvědomování si sebe sama jako součásti Vyššího celku...
A nezáleží na tom, jestli tomu říkáme Vyšší Síla, Vyšší Vedení, Jednota, Zdroj, Vesmír, Velký Duch...
To jsou jen různá slovní označení, která jsme tomu dali ve snaze to nějak uchopit myslí.
Ale spojení s Vyšší sílou nelze uchopit myslí..
Spojení s Vyšší Sílou můžeme jen vnímat...
Jako spojení se samotnou podstatou života..
Jako spojení s podstatou sebe sama.
Se svojí vnitřní pravdou. Se svým vnitřním světlem.
Vyšší síla není něco vně nás. Je uvnitř nás a přesahuje nás.
Spojujeme se s ní skrze sebe.
Spojení s Vyšší Sílou vzniká ve chvíli, kdy se spojíme sami se sebou.
Ve chvíli, kdy se spojíme s naší hlubokou vnitřní moudrostí, která nepochází z toho, co jsme se v životě naučili, ale je odpradávna hluboko uvnitř nás.
Ve chvíli, kdy přestaneme náš život řídit výhradně myslí, ale začneme vnímat naši duši, která k nám promlouvá.
Protože naše duše je naše podstata.
Být veden pro mě tedy znamená naslouchat své duši.
Ale k tomu, abychom naši duši a srdce slyšeli, potřebujeme utišit svoji mysl a začít se více spojovat se svým tělem, s pocity, s intuicí...
Utiš hluk své mysli, ať můžeš uslyšet to podstatné.
Protože duše sama o sobě nikdy nepřekřičí hluk mysli. Hlas duše uslyšíme jen pokud mysl utišíme.
Určitě se Vám už někdy v životě stalo, že k Vám nějaké řešení nebo uvědomění přišlo úplně samo ve chvíli, kdy jste povolili tlak na to, to vymyslet. Třeba při tvůrčí činnosti.. Při tanci.. Nebo ve sprše.. Prostě ve chvíli, kdy přestaneme poletovat naší myslí v minulosti nebo v budoucnosti, ale dovolíme si být v přítomném okamžiku.
Přítomni ve svém těle. Přítomni ve svém bytí.
A to je ono. Vnímat své bytí.
Tady a teď.
Jenomže naprostá většina západní společnosti je většinu času v hlavě. Jsme tak vychovávaní v rodinách i školním systémem. Společnost je zaměřená na výkon a výsledky. Ceněnými hodnotami jsou peníze, majetek, moc, vliv, vlastní prospěch...
Ale jsme v tom skutečně šťastní...?
Úplně jsme ve svých životech zapomněli na spojení se svou podstatou.
Na spojení se svým srdcem. Se svou duší.
Na hledání smyslu svého života. Hledání svých životních hodnot.
Žijeme životy jiných a ani o tom nevíme.
Jen ten náš pocit nám dává najevo, že nám v tom možná není úplně dobře. Ale protože nevíme proč, tak se snažíme ho nemít, necítit...
Místo toho, abychom ten pocit přijali jako zprávu od naší duše a začali se sami sebe ptát..
Jak se právě teď cítím?
Proč se tak cítím?
Jak bych se chtěl/a cítit?
Co je to, co v životě doopravdy chci?
Po čem doopravdy toužím?
Co skutečně potřebuji?
Co je pro mě skutečně důležité?
Jaké jsou moje životní hodnoty?
Naplňuji svoje životní hodnoty?
Co mi v životě dělá doopravdy radost?
Co mě nabíjí energií?
Protože jenom smysluplnost vycházející z naší nejniternější pravdy nám může přinést skutečný vnitřní klid a naplnění..
Začít se vnímat jako celistvé bytosti, které mají již všechno v sobě. Jen se s tím spojit.
Naše intuice nás skrze naše Vyšší Já spojuje s mnohem větší moudrostí, než si naše mysl dokáže vůbec představit.
Prostě to naši mysl přesahuje.
Mysl umí dokonale zpracovávat informace, ale jen tak, jak ji to my naučíme. Je skvělým nástrojem, pokud s ní umíme pracovat. Ale taky mocným pánem, pokud s ní pracovat neumíme.
Naše mysl je mocná. Často ale právě tím, že nad námi má moc.
Past mysli spočívá v tom, že chce mít pocit zdánlivé jistoty. Drží nás prostřednictvím našich strachů a sabotérů v bezpečí komfortní zóny.
Jenomže v životě se veškerý náš růst odehrává až za hranicí této komfortní zóny.
Mysl by proto neměla být naším kompasem v zásadních existencionálních otázkách, protože nás její limity odvádějí od záměru naší duše..
Od záměru objevit své dary, své talenty, své poslání...
Objevit to, co naplní naše srdce radostí a zároveň tím můžeme být prospěšní ostatním.
Na této cestě hledání sebe sama musíme vždy vyjít z té zdánlivé jistoty toho, co zná naše mysl a začít vnímat volání neznáma, do kterého nás vede naše intuice...
Protože je to volání naší duše...
Našeho Vyššího Já, které na rozdíl od naší mysli zná plán naší duše...
Je-li cesta před Vámi jasná, jste zřejmě na cestě někoho jiného.
Joseph Campbell
Plán duše?
Velmi mě inspiruje učení Šamanů, které hovoří mimo jiné o tom, že duše každého z nás má svůj plán, který sem přicházíme naplnit.
Ale abychom tento plán mohli naplnit, musíme se svou duší být ve spojení.
A vnímat se v širších souvislostech, než které nám poskytuje naše ego.
Proto je tak moc důležité se ptát sám sebe a ne ostatních.
Proto je pro mě koučink naprosto geniální nástroj.
Protože nás vede k tomu hledat své vlastní odpovědi sám v sobě.
Směřovat svoji pozornost sám k sobě.
Ve své praxi kouče vidím, že lidé často přijdou na koučink s tím, že se jim nedaří něčeho dosáhnout a během koučinku zjistí, že se snaží o něco, co ve skutečnosti vůbec nechtějí.
Uvědomí si, proč se jim to nedaří.
Protože k tomu nemají vnitřní motivaci vycházející z naší hluboké smysluplnosti..
Jak vnímám souvislost Vyššího vedení a koučinku?
Právě v tom spojení se sám se sebou, se svojí nejhlubší podstatou, protože to je to, co nás spojuje s Vyšším vedením.
Z vlastního osobního rozvoje i z praxe kouče mám zkušenost, že ty nejzásadnější odpovědi klientům začnou přicházet právě v okamžiku, kdy si dovolí vystoupit ze své mysli a spojí se svým nitrem prostřednictvím vizualizace, imaginace nebo vyprávěním příběhů ze světa fantazie.
Ty odpovědi přichází v tu chvíli, kdy se otevřou neomezenosti toho svého vnitřního světa.
A stejně tak neomezený může být i náš vnější svět. To, jak my ho vidíme.
Pokud si to dovolíme.
Protože naše největší omezení většinou nepochází odnikud zvenku, ale právě z limitů naší vlastní mysli.
Z limitů naší vlastní mysli?
Tvrzení, že většinu limitů si vytváříme my sami, se asi nebude každému líbit... :)
Ale osobní rozvoj tak, jak ho vnímám já, je především o naší odvaze a ochotě podívat se do očí své vnitřní pravdě o sobě samém.
Že za tím, že se nám něco nedaří, nestojí nikdo a nic zvenku.
Že všechno je vždy o nás samotných.
O tom, z jakého úhlu pohledu se na sebe a vše kolem sebe díváme.
Protože přesně to se pak zhmotňuje v našem životě.
Všechno, co se nám děje v hmotné realitě je odrazem toho, co se děje uvnitř nás. Ostatní lidé a situace, do kterých se dostáváme nám to jen zrcadlí..
Je jenom na nás, jestli jsme ochotni se do takového zrcadla podívat.
Jestli v tom uvidíme příležitost k vlastnímu růstu nebo budeme ukazovat na ostatní.
Jestli se vnímáme jako tvůrci svého života, nebo jako oběť okolností.
Jestli svůj život aktivně tvoříme, nebo jen pasivně přijímáme.
A to samozřejmě souvisí především s tím, jestli víme kdo jsme a co je smyslem našeho života. A to nás vrací k nejzásadnějším otázkám tématu BÝT VEDEN VYŠŠÍ SÍLOU..
Jaký je smysl mého života?
Co mi dává smysl?
Čím chci svůj život naplnit?
Co mi přináší pocit naplnění?
Co je to, co opravdu v životě chci?
Co by mi teď poradila moje duše?
K čemu mě vede mé Vyšší vedení?
A jak vnímám smysl života já?
Pro mě je smysl života právě v tom jeho naplnění..
Naplnění plánu mojí duše.
Naplnění té mé cesty, ne cesty někoho jiného.
Naplnění svého života tím, že žiji skutečně sama sebe.
To, po čem skutečně toužím.
To, co mi dává skutečně hluboký smysl.
To, co mi dělá radost.
To, co rozechvívá moje srdce..
Protože náš pocit je přesně to, podle čeho poznáme, jestli naplňujeme svoji cestu nebo ne..
Sama mám zkušenost s tím, jaké je to žít odpojená od sebe sama, s hlavou plnou toho, co se ode mě očekává.. Žití v iluzi toho, že se život odehrává někde vně mě a já se jen snažím běžet, aby mi neutekl...
Ale přesně tohle se v tomto mém nastavení dělo. Život jakoby utíkal někde mimo mě...
Když jsem pak na své cestě pochopila, že je potřeba se vrátit sama k sobě a své cestě, bylo to jako vrátit se domů...
A kam to tedy vede, pokud nejsme ve spojení se svou duší?
Podle mě většinou k vyhoření...
Syndrom vyhoření totiž nevnímám jako žádné přepracování, za které bývá často mylně považováno.
Vyhoření je ztráta smyslu života... Ztráta sebe sama.
Je to to, když dělám věci, které mi vnitřně nedávají smysl jen proto, že si myslím, že bych je dělat měla. A vnitřní oheň pomalu vyhasíná...
Protože náš vnitřní oheň sytí naše sny, touhy a vášně našeho srdce. To, po čem skutečně touží naše duše...
Jen bytí v pravdě vůči sám sobě nám může přinést vnitřní klid a naplnění.
Čím více pozornosti dáme naslouchání svému nitru a hledání svých odpovědí sami v sobě a ne venku u ostatních, tím více žijeme tu svoji cestu.
Kdysi jsem někde slyšela větu, která se mě dotkla velmi hluboko. Bohužel nevím, od koho je, ale zněla:
Běž a hledej to, co čeká jenom na Tebe.
A to je přesně ono.
Žít to, co čeká jenom na nás. Až se s tím spojíme.
To je i důvod, proč se jako kouč zaměřuji na existencionální a transformační koučink.
Protože mi to, abychom každý žili skutečně sami sebe dává obrovský smysl.
Nenechat si život protéct mezi prsty a na jeho konci zjistit, že vlastně vůbec nevíme čí život to vlastně byl..
Ono to velmi souvisí i s kultem vytěsňování smrti, protože většinou až přijetí vlastní konečnosti nám přinese obrovské uvědomění toho, co v životě skutečně chceme.
A že je čas přestat si dělat starosti s tím, co od nás očekávají ostatní.
Protože až se každý jednou za svým životem ohlédneme, přijde ten okamžik, kdy zjistíme, že nejde odejít ani s majetkem, ani s ostatními lidmi, ani s kariérou... Ale to jediné, co v tu chvíli budeme mít, je jenom náš pocit, jestli jsme svůj život naplnili...
Jestli jsme ho naplnili sami sebou... Nebo tím, co si myslíme, že od nás někdo očekává...
A jak se se záměrem své duše spojit?
Možností, jak se spojovat se svojí duší je samozřejmě mnoho, a každý si musí najít tu svoji cestu, ale co vnímám jako naprosto zásadní je zastavit se a dopřát si prostor o samotě.
V tichu.
Protože ticho přináší odpovědi.
V hledání záměru své duše se opět můžeme inspirovat Šamany a jejich hledáním životní vize.
Naprosto zásadním aspektem tohoto hledání je právě samota a určité nepohodlí, jako je hlad, žízeň a omezený prostor.
A v tom vnímám velkou analogii s našimi životy.
Není nutné absolvovat přímo rituál a být několik dní sám v lese nebo na pustém ostrově, ale veškerý prostor ticha a bytí sám se sebou, který si dopřejeme v každodennosti, nám umožní vnímat odpovědi..
Nesnažit se vyplnit každou volnou chvíli nějakou činností, ale vědomě začít trávit čas sám se sebou v tichu. Přestat se sám sebe bát.
Protože přesně to místo v sobě, kam se bojíme jít, nám přinese ty nejcennější odpovědi...
Stejně tak nepohodlí, které máme k dispozici i v běžném životě. Krásným příkladem nepohodlí byla doba posledních dvou let. Jsou různé možnosti, jak k takovému nepohodlí ve svém životě můžeme přistupovat. Buď se z toho můžeme hroutit a vnímat to jako překážky, nebo to můžeme uvidět jako příležitost na naší cestě sám k sobě.
Protože každé nepohodlí sebou přináší velkou příležitost se o sobě něco dozvědět a tím se posunout na své cestě.
Přijetí spirituality a Vyššího vedení pro mě znamená i vděčnost a pokoru k samotnému životu.
Přijetí důvěry v to, že vše, co se děje, má svůj smysl.
Umět v určitou chvíli upozadit svoje ego a tlak na to, aby se věci odvíjeli podle našich očekávání a s důvěrou ve Vyšší sílu nechat věcem přirozený průběh.
Nestát sám sobě v cestě svým egem...
Protože zdaleka ne vše dokážeme ovlivnit.
Ale to, co ovlivnit dokážeme vždy, je náš vnitřní postoj..
To, jestli budeme v odporu k přirozenému proudu života, nebo jestli se budeme ptát..
Proč se mě tato situace dotýká?
Čeho ve mně se dotýká?
Jak můžu změnit úhel svého pohledu?
Co mi tato situace může přinést?
Co mě tato situace může naučit?
Co díky této situaci můžu pochopit?
Vnímejme následování Vyššího vedení jako následování cesty své duše a přirozeného proudu života...
Hledejme svoji cestu jako voda, která si ji vždy najde i přes překážky...
Buďme ve spojení se sebou samým, s Vyšší moudrostí života a s uvědoměním, že:
Dospělým se stáváme nikoliv věkem, ale tím, že převezmeme zodpovědnost za svůj život a začneme žít skutečně sami sebe.
Ing. Lucie Hlobilová
Empowerment koučka a průvodkyně sebepoznáním
Článek na téma Spiritualita v koučování, který vznikl v rámci programu Mezinárodního týdne koučování Květen 2022